loď PEZI – posádka:
- capt. Ivan Janovic – YCAR STAR
- Jan Dvořák – YCAR STAR
- Radovan Sova – Stará Plavba – Čechie
- František „Panda“ Pešek – TJ Ardea
loď PARINGA – posádka:
- capt. Jan Janatka – YCCL
- Pavlína Hartlová – YCCL
- Karel Jůza – YCAR STAR
- Aleš „Tymolín“ Pezl
Fotky z plavby lodí Pezi a Paringa – Jadran 2000
V červnu roku 2000 vyrazila naše posádka naložením lodi PEZI přímo ze Slapského jezera Tenkrát fungoval na koruně hráze ještě jeřáb. Byla to naše první společná cesta na moře. Každý z nás má „kapitánské“ zkoušky, takže i velká odvaha a možná i nezkušenost, co to s námi, naší morálkou a kamarádstvím na slané vodě udělá.
Druhou loď PARINGA vedl v té době již zkušený mořský vlk, kapitán Honza Janatka, který pro nás zaručoval jakousi jistotu a průvodce. Paringa vyrážela z domovské loděnice na Cindě a sešli jsme se na cestě k českorakouským hranicím. Toho roku jsme měli, pokud se nepletu i doprovodné vozidlo Fiat Tipo s Pepou a Robertem „Strejčkem“. Největší strach po všech vyslechnutých vyprávění starých mořských vlků o zkušenostech na hranicích, jsme měli právě z hranice s našimi jižními sousedy, kteří přesně dbají všech předpisů a náš konvoj přinejmenším budil pozornost a respekt, nemluvě o množství proviantu, který nás měl zabezpečit na naší plavbě. České Velenice, místo našeho prvního přechodu se blížilo, srdce nám bušila. Po krátkém odpočinku Paringa vyjela jako první, my s Pezi v závěsu, česká strana v poho a blížili jsme se k rakouským celníkům. Bedlivě si nás prohlíželi. Radek (měl z nás nejzkušenější němčinu) hbitě odpovídal celníkům na jejich otázky. Nakonec nejvíc je zajímala sklopná vrtule, z toho byli úplně unešení, takže nám zasalutovali a jelo se za velkého jásotu na jih. Gmünd, Vídeň, Graz, Maribor, Ljubljana, Rijeka. Na této přes 1000 km dlouhé cestě nás už žádné záludnosti, snad kromě zdlouhavé cesty. Souprava našeho auta Isuzu Trooper a těžké lodi na dvouosém vleku firmy Hulvát a Holomek jela maximálně rychlostí 80km/h. Navíc Slovinsko teprve budovalo svou dálniční síť, takže se tento rok víceméně stále jelo se po staré cestě a staveništích, bylo to náročné, naštěstí nás nic nečekaného nepostihlo. Přesto jsme jeli asi okolo 16 hodin.
Lodě byly spuštěny na slanou vodu v Kralevici u Rijeky ještě týž den, co jsme dorazili. Následovalo nezbytné postavení stěžňů, ostrojení lodí, uskladnění aut s vleky u místního staříka. Také nezbytná návštěva Kapitanátu s vyplněním „Crew listu“ a zaplacením celoročního poplatku za plutí v Chorvatských vodách.
I přes únavu po cestě jsme nevydrželi a vzali Pezi na malou projížďku po okolí i s Pepou a Robertem „Strejčkem“ jako poděkování. Byla krátká, ale krásná, slunce pálilo a foukal svižný jižní vítr. Další den odstartovala plavba, po té co jsme se rozloučili s doprovodným vozidlem, za mírného větru okolo ostrova Cres do stejnojmenného malebného města. Následující den za silného zadního větru jsme pokračovali na jih, až na ostrov Unije. Směr jih – jihovýchod jsme udržovali i na dále za příznivého zadního větru a nádherného počasí jsme dopluli na ostrov Skiba. Zde se dopoledne cesty našich lodí na chvíli rozešli, jelikož Paringa si dala noční plavbu vnějškem okolo ostrova Molat a Kornatů a Pezi pokračovala jihovýchodně na ostrov Ugljan, do stejnojmenného města, kde naše loď nocovala. Následující plavba nás vrátila zpět až na pevninu nad Vodici do Drage, kde jsme se opět sešli a nás Franta seznámil s místními, u kterých strávil nejedno předchozí léto. I nás místní Teenageři „přijali“. Následujícího rána jsme pěšky podnikli výlet k velkému sladkovodnímu Vranskému jezeru., pak už naše přídě nabraly západní směr, abychom se dostali na vnější stranu ostrova Pašman a dopluli k ostrovu Ščina, kde jsou bunkry pro ponorky. Jeden takový jsme využili k opravě frklíku, který přestal ukazovat směr i rychlost větru. Odpoledne jsme zamířili k ostrůvku Gustac, kde jsme nocovali v romantickém zálivu, plném lodí na kotvách. Navečer proběhla také oprava na závěsu kormidla lodi Paringa, kde za velkých úplatků potřeboval kapitán Honza udržet posádku právě na přídi do doby, než mu zatvrdl epoxid na zádi. Tento den jsme také dasahli nejjižnější bod naší výpravy. Dalšího dne jsme se začali již vracet směrem na severozápad až na Dugy Otok do města Zaglav. Zde končili provozní dobu jedné konoby zhastnutím. Ha,ha, vtipné. Další den jsme zakotvili v Božavě, právě začli prázdniny a najeli turisté. Následující nejdelší přeplavba s mezizastávkou v Brbinj, kam jsme provezli návštěvu a kvůli které se na ten den vyměnili v posádkách Karel s Frantouna, pokračovala na sever a byla provázena úplným utichnutím větru a plavby na motor až na ostrov Pag do Novalji. Cestou nás potkali delfíni, ale byli jsme pro ně natolik pomalí, že se hned zas ztratili. V Novalji je dobrý rybí Fast food, do kterého jsme se rádi vraceli i v dalších sezónách. Opět severozápadní směr nás vedl podél Pagu, až se před námi objevil na výchdě ostrov Rab, kde jsme plánovali nocovat ve stejnojmenném městě v ACI Marině. Toho dne vítr trvale zesiloval až do dalšího dne, do takové síly, kdy už nebyla pro nás plavba možná ani na nejmenší ref. Den v Rabu jsme využili ke kulturním a přírodopisným procházkám po městě, okolí a neustálím pozorováním z vrcholků města, jak lodi plující na moři zápasí doslova o přežití. Nakonec jsme ten den vypluli i my. Napříč zátokou do městské mariny. Proč také zůstávat pro nás v předražené ACI Marině, když za celý den jsme již vše elektrické dávno dobili, pitnou vodu několikrát vyměnili, lodě odsolili, vysprchovaní jsme také byli, div jsme se nerozmočili…..Dalšího rána bylo nebe jako vyměněné, po včerejší oblačnosti ani památka a sluníčko už, už nás vybízelo k vyplutí. Ostrov Rab jsme obepluli ze západu a poté přímo na sever jsme pluli až na ostrov Krk opět do stejnojmenného města Krk. Byl to náš poslední večer, tak jsme také plavbu Jadranem roku 2000 řádně spláchli v konobě na nábřeží.
Posledního rána se náš severozápadní směr nezměnil a motorovou přeplavbou z důvodu slabého větru a sílícího protiproudu, jsme propluli mezi ostrovem Krk a opět Cres, ovšem tentokráte z východní strany, abychom se potom dlouhým šlákem na plachty dostali podél severní části Krku zpět do Kralevice. Kde nás čekalo odstrojení lodí a po naložení opět zdlouhavá cesta zpět až na to naše Slapské moře.
Tyto vzpomínky píši z „patra“, bez lodních deníků, tak pokud jsem se někde možná zmýlil, snad mě to nebudete mít nikdo za zlé. Přece jen jsme na Jadranu byli poté každoročně po několik dalších sezón a určitá místa a určité vzpomínky se mi prolínají.
Jan Dvořák, 2010