Stalo se to, když jsme jeli Lužnici. Měli jsme propracovaný systém přechodů přes jezy. Na Lužnici je stále řada starších jezů se širokým profilem, ale díky rybářům je většina zatlučena kládou, takže se nedají projíždět. Většinou je to tím, že se rybáři bojí, aby jim ryby přes jez nesplouvali a oni měli tak co chytat. My jsme na překonání jezů měli svůj systém. K jezu vyrazilo nejprve pracovní komando,sestávající ze čtyř nejsilnějších maníků.Ostatní vytvořili konvoj,kdy lodě jely ve vzdálenosti tří délek. Já jsem vyskočil na „kozu“ a dirigoval najíždění do jezu. Loď najela na příčné břevno asi třetinou lodi, čtyři svalnatci loď uchopili i s posádkou nebo bez ní a přehodili pod jez .Posádka naskákala a ihned odplouvala od jezu. Háčci museli při nájezdu na břevno zvednout pádlo do praporu, aby někoho nesekli. Vše šlo perfektně, takže jsme patnáct lodí přeházeli za dvě minuty. Na tom by ještě nic nebylo. Při proplouvání táborských jezů se nám do konvoje připletl německý turista na skládacím kajaku, byl uchopen včetně manželky, dcery a bagáže a přehozen přes jez stejně jako naše děti. Než se stačil vzpamatovat, my jsme již mizeli k dalšímu jezu. Ten den jsme končili na Harachovce. Postavili jsme tábor a šli jsme objednat večeři do restaurace, která je přímo na tábořišti. Mimochodem jde se do ní po schodišti jako do kostela U sv.Ludmily v Praze na Vinohradech. Když už jsme tam byli, dali jsme si každý jedno pivo a léčili si celodenní únavu. Najednou ke stolu přistoupil vrchní s táckem „panáků“. Koukali jsme po sobě, co se to děje. Vrchní ukázal do nitra restaurace. Tam stál, téměř ve vzorném pozoru onen německý turista, též s panákem v ruce (a se zdviženým pravým loktem) a pronášel onu sympatickou formuli:Prosit! Abychom ho neurazili, rovněž jsme povstali a připili na oplátku i jemu. Cestou jsme ho ještě několikrát viděli a vždycky se na nás mile usmíval a zdravil nás čistě německým“Ahoy“. To tvrdé „y“ je tam zcela záměrně, on to tak totiž vyslovoval.
K Harachovce máme ještě jednu vzpomínku. Jednou, když jsme tam dojížděli, nás chytila průtrž mračen. Stačili jsme vyskákat z lodí a schovat se pod stromy. Stejně jsme, ale byli zcela promočeni. Naštěstí déšť ustal,takže jsme mohli stavět tábor a děti se mohli převléci do suchého. Pepa Staněk šel do restaurace objednat jídlo a při té příležitosti požádal vrchního o:“hrnec, naběračku, dvacet kokakol a půlku Rumu.Vrchnímu se to příliš nezdálo, ale Pepa ho uklidnil, že on „ví co dělá a konečně máme svolení i od rodičů dětí a i od lékaře.“ Musím potvrdit, že nekecal, byl jsem u toho, když nám to doktor (mediciny) řekl. Jak bylo objednáno, tak se stalo. Děti dostali každé svoji porci životabudiče. Potvrzuji, že to opravdu potřebovali, což posléze uznal i vrchní, který jak řekl,“nás viděl, když jsme dojeli mokří jak vodník Česílko a rozklepaní jak zvonky v Loretě“.
Příběh by mohl skončit „hepyendem“,ale měl své pokračování. Shodou okolností jsme s táborem na Harachovku zavítali ještě jednou, tentokrát za lepšího počasí.Opět jsme šli objednat jídlo (oni tam celkem dobře vařili a ceny byly mírné). Když jsme začali stoupat po dříve již zmíněných schodech, objevil se před námi pan vrchní s táckem a řadou panáků a pravil „Dámo a páni .Já si pamatuji, jak jste tady těm vašim mokrým a promrzlým dětem dávali kokakolu s rumem. Ani předtím ani potom jsem něco takového neviděl. Prosím, přijměte malé pohoštění na účet podniku“ .Což jsme samozřejmě s důstojností nám vlastní učinili.